Út  7. 7. – silnice

19 st. Hore výrazně chladněji, oblačno

90 – 100 km

11 – Zdpa, Rapa, Jidl, Zdka, Jije, Frkr, Frka, Peru, Rine, Edli a Jagr z St (jak poznamenal Frkr, není to ten, co jezdí na elektrokole…, je to enduromen, jenž mi navíc sebral výškový prim – za 202 cm)

 

Čtvrtá je pro mě na hraně, sprintuju a volá Dlouhán, že už chystaj formaci… Na Rantlu se přidávám, ale jedem překvapivě na druhou stranu – na Šumavu. Trasu vybral jihočeský odborník Jije. Stoupám na Kašperky ještě s koláčem v krku a moc se neotepluje. Čeká se na kraji města, pak na semaforu… a už se jede zase kudla (subjektivní referát). V Nicově nic jen čekání a foto. Přes Stachy do Vacova se valí většinou spořádaným vláčkem. Tam zas foto a krásným asfaltem s houpáky dolů k Volyňce do Čkyně. Řeku přejedem (520 mnm) a stoupáme přes Hradčany úbočím Mářského vrchu a Bělče, přičemž vlevo se tyčí Věnec se zbytky keltského hradiště. Stoupání je krásné, výživné a úmorné až do Radhostic a výšky 770 mnm. Zde čekání a foto s jihočeskou líbeznou krajinou dole v pozadí a od té chvíle se už víceméně jede dolů. Prosvištíme Vlachovo Březí (letmé foto) a před Strunkovicemi nad Blanicí to dáme po hlavní do roztomilého Bavorova. Tam se sjíždíme, foto a směr Vodňany. Ve Sviněticích ještě sviňská pravotočivá zákruta a předpisovou formací vjíždíme do nevzhledných Vodňan. Odtud se blížíme k původně avizovaným nástupním Čičenicím, ovšem řve na nás značka uzavírky a slepé ulice. My však míříme dál, Jije to má zmáknutý a dostanem se na nejhezčí část výpravy, mezi rybníky, podel Blanice, vonící lipovou alejí i žitným polem a hnedle jsme pod protivínskými platany v příslušné restauraci, kde se stylově občerstvujeme. Po chvíli se zvedá Rine  a Peru a míří do svých Nalžovek a Horažďovic po vlastní ose… Ostatní v klidu dopíjí, dojí a přesunují se platanovou alejí k nádraží. Tam v zapadajícím slunci Paži obstarává karton piva v plechu a rozhlas hlásí dvacetiminutové zpoždění. Aktuálním se tak stává cca 9 kilometrový přesun ještě do Ražic. Výzvu ale přijímám jen sám a vyrážím vstříc zapadajícímu slunci. V klídku si fotím s myšlenkou, že zpoždění bude určitě větší. Přijíždím k vylidněnému nádraží, kde chcíp pes a vybírám nejlepší záběr pro zapadající slunce. Najednou dunění a rychlík Rožmerk supí do stanice, zpoždění zřejmě nabralo zrychlení…. Jsem na druhé straně nádraží, tak musím najednou dost rychle běžet s lokomotivou, dokud nezastaví. Pak ji oběhnu, ona přátelsky zahouká a v poslední chvíli naskakuji do prvních dveří.  Do Strakonic to vydejchám a tam už s čekající Jakr přistupuji do luxusního cyklokupé, kam přichází i stevard s nabídkou rozličných nápojů. Stovku sice stále ještě nemám, ale vím, že padne na cestě z nádraží, tak všichni připíjíme na zdárnou expedici.

Ed