21.9. 2019 Start! Od koupaliště vyráží balík bikerů High Point MTB maratonu na dlouhou trasu dvakrát kolem Svatoboru. Do prvního stoupání se takticky držím na chvostu, přesto mi ještě někteří opozdilci předjíždějí. Na vrstevnicích bude líp, říkám si a vzpomínám na předminulý ročník, kdy jsem ve sjezdu k Odolence prorazil duši a pak jsem po vrstevnici klusal, neb jsem nevezl rezervu.

To se mi dnes ale nemůže stát, duši vezu a u Petra Čáchy jsem na poslední chvíli zakoupil zbrusu novou ultralightvýkonnou pumpu. Uspokojen pozitivním myšlením předjíždím jednoho soupeře za druhým až se má pozice ustálí s Jirkou Jelínkem a to je pravý čas na mojí oblíbenou taktiku – nahoru on, dolu já.

V takové konstelaci přichází dlouhý sjezd kamenitým úvozem ke kraj Odolenky. Beru si vedení zpět a chválím se jakou že jsem si to tam včera najel pěknou stopu – v dlouhé levotočivé se udržet na levé hladší straně pak jen pošimrat brzdy a přes příkopek do úvozu na pravou stranu a dole v zatáčce opět decentně pohladit brzdy. Všechno vyšlo podle plánu a chystám se k rozhodujícímu trháku na vrstevnici.

Chci se ukrutně velkou silou opřít do pedálu, ale nejde to. Snad se jen kous řetěz, slejzám a nasazuju ho na převodník. Vidím ale, že přehazovačka má dost divnou polohu. Zkusím jí a nereaguje. Lanko, safra! Naštěstí mám ještě starej dobrej bik s trojplackou, tak se rozhodnu to nezabalit a vystačit si s převodníkovými poměry. Soupeři jsou sice už v trapu, ale optimisticky to rozšlapu a drtim vrstevnici.

Pak přichází jen takový roztomilý kopečíček a nohy neposlušně těžknou. Stoupám si ale řetěz na nejmenším pastorku nezbedně přeskakuje. Grrr a tlačim. No nevadí, roviny ještě budou. A jsou a jsou také kopečky a snad v každém mě dojíždí další borec. No nevadí, chlácholím se, ze Svatíku a podél Otavy je dostihnu…

S nějakými turisty pochoduji na Odolenku a dojíždí mě empatický jezdec, který měnil duši a jede už na pohodu. Půjčí mi inbus na doraz, tak si mohu převod o kolečko zlehčit. Na občerstovačce si dopřáváme chutných jablek, banánů a rozinek a uvažujeme, zda jsme poslední. Myslím si, že beznadějně, ale v dáli mezi turisty přívětivá obsluha stanice objevuje makajícího jezdce. Odhazuji banán a skáču na oře. Hned je o co jet a šlapu po asfaltu vzhůru.

Dlouho se držím, ale na kopečku za vracečkou za sebou uslyším něžný hlásek… Předjíždí mě sjezdařka Simona. Pak jedem spolem a do oblíbeného úvozového sjezdu k Odolence si zase beru vedení. To už nějak do cíle doklepu a třeba budu i na bedně, povzbuzuji se (viděl jsem ve své kategorii ráno zapsané jen dva borce), tak snad mé předlouhé lopocení nebylo marné! Bez chyby zase uplatním svojí taktiku, držím stopu, dole jdu ze sedla a chci šlápnout – nejde to!!! Tentokrát chybí půlka přehazovačky… Tak ahoj Simčo a pozdravuj v cíli.

Již zcela v poklidu si vychutnávám krásu posledního letního dne, poslouchám zpěv ptáků a nasávám vůni řezaných smrků a ploužím se nejkratší cestou k cíli.

PS – Borci v mé kategorii byli stejně nakonec tři..

Autor Ed